ANTIKRIST XI

ANTIKRIST

 

 

 

 

 

 

32.Bráním se, budiž znovu řečeno, aby nebyl vnášen fanatik do typu vykupitele: slovo impérieux, jehož užívá Renan, samo již anuluje typ. „Dobré poselství“ znamená právě, že už není protikladů; království nebeské patří dětem; víra, jež tu promlouvá, není vírou vybojovanou, – je tu, je od počátku jakoby dětskost ustoupivší do oblasti ducha.

 

Fyziologům aspoň je dobře znám případ opožděné a v organismu nevyvinuté puberty, jako následek degenerace. – Taková víra nezná hněvu, nekárá, nebrání se: nepřináší „meč“, – netuší vůbec, jak by jednou mohla rozdělovat. Nedokazuje sama sebe, ani zázraky, ani odměnou, ani slibováním, ani dokonce už „Písmem“: je sama v každé chvíli svým zázrakem, svou odměnou, svým důkazem, svým „královstvím božím“.

 

Tato víra se také neformuluje, – žije, brání se formulím. Ovšemže nahodilost okolí, jazyka, předběžného vzdělání určuje jistý okruh pojmů: prvotní křesťanství užívá jen židovsko-semitských pojmů (– sem patří jídlo a pití při přijímání, pojem tak zle zneužívaný církví, jako všechno židovské). Ale chraňme se, abychom v tom neviděli víc než znakomluvu, sémiotiku, příležitost k podobenstvím. Předběžnou podmínkou, aby vůbec mohl mluvit, je tomuto antirealistovi právě to, aby žádné slovo nebylo pojímáno doslovně.

Mezi Indy by byl užíval pojmů sánkhjamských,mezi Číňany pojmů Lao-c’ových – a necítil by přitom rozdílu. – Mohli bychom zvát Ježíše, s jistou tolerancí výrazu, „svobodným duchem“ – z ničeho pevného si nic nedělá: slovo zabíjí, všechno, co je pevné, zabíjí. Pojem, zkušenost „života“, již jedině zná, odporuje u něho jakémukoli slovu, formuli, zákonu, víře, dogmatu.

 

Mluví pouze o tom, co je nejniternější, – všechno ostatní, celá realita, celá příroda, ba i řeč má pro něho pouze cenu znamení, podobenství. – Nesmíme se naprosto na tomto místě dopustit přehmatu, byť bylo sebevětší pokušení, které tkví v křesťanském, lépe v církevním předsudku: takový symbolista par excellence stojí mimo všechno náboženství, mimo všechny pojmy kultu, všechnu historii, všechnu přírodní vědu, mimo všechnu zkušenost světa, všechny znalosti, všechnu politiku, všechnu psychologii, všechny knihy, všechno umění – jeho „vědění“, toť právě čirá pošetilost o tom, že něco takového jest. Kulturu nezná ani z doslechu, nemá zapotřebí proti ní bojovat, – nepopírá ji…

 

Totéž platí o státě, o celém občanském řádu a společnosti, o práci, o válce – nikdy neměl důvodu, aby popíral „svět“, nikdy netušil církevní pojem „světa“… Popírat, toť právě to, co jemu je zcela nemožné. – Taktéž chybí dialektika, chybí představa toho, že by nějaká víra, nějaká „pravda“ mohla být dokázána důvody (– jeho důkazy jsou vnitřní „světla“, vnitřní city libosti a přisvědčování vlastnímu Já, vesměs „důkazy síly“. – Takové učení nemůže ani odporovat: nechápe ani, že jsou jiná učení, že mohou být, nedovede si ani představit opačné usuzování… Kde se s ním setká, bude truchlit z nejhlubšího soucitu nad „slepotou“ – neboť vidí „světlo“, – ale nevznese námitek…

 

33.V celé psychologii „evangelia“ chybí pojem viny a trestu; taktéž pojem odměny. Je odstraněn „hřích“, každý distanční poměr mezi bohem a člověkem, – právě to je „radostné poselství“. Blaženství se neslibuje, není vázáno podmínkami: je to jediná realita – všechno ostatní jsou znamení, aby o něm mluvila…

 

Následek takového stavu se promítá do nové praxe, do vlastní praxe evangelické. Nikoli „vírou“ se odlišuje křesťan: křesťan jedná, odlišuje se jiným jednáním. Tím, že neklade ani slovem, ani v srdci odpor tomu, kdo je k němu zlý. Tím, že nečiní rozdílu mezi cizinci a domácími, mezi Židy a nežidy („bližní“ – vlastně souvěrec, žid). Tím, že nezná hněvu proti nikomu, že nikoho nepodceňuje. Tím, že se u soudů ani neukáže, ani nedovolí, aby si naň činily nárok („nepřísahat“). Tím, že se neodloučí od své ženy za žádných okolností, ani když je dokázána ženina nevěra. – Všechno v podstatě jediná věta, všechno následky jediného instinktu.

 

Život vykupitelův byl jen tato praxe, – ani jeho smrt nebyla nic jiného… Nepotřeboval už formulí, nepotřeboval už ritu pro styk s bohem, – ba ani modlitby. Zúčtoval s celým židovským učením o pokání a smíření; ví, že je to jedině praxe života, jíž se člověk cítí „božským“, „blaženým“, „evangelickým“, vždy „dítětem božím“. Není „pokání“ cestou k bohu, není jí „modlitba za odpuštění“: jen evangelická praxe vede k bohu, právě ona jest „bůh“! – Co bylo evangeliem vyřízeno, to bylo židovství pojmů: „hřích“, „odpuštění hříchu“, „víra“, „vykoupení vírou“, – celé židovské církevní učení bylo v „radostném poselství“ popřeno.

 

Hluboký instinkt pro to, jak člověk musí žít, aby se cítil „v nebi“, aby se cítil „věčným“, kdežto při žádném jiném počínání se naprosto necítí „v nebi“: jen toto je psychologická realita vykoupení. – Nový život, nikoli nová víra…

 

34.Rozumím-li čemu na tomto velkém symbolistovi, tedy tomu, že uznává jen vnitřní reality za reality, za „pravdy“, – že viděl ve všem ostatním, ve všem přirozeném, časovém, prostorovém, historickém jen znamení, příležitost k podobenstvím. Pojem „syn člověka“ není konkrétní osoba, jež patří do dějin, není něco jednotlivého, jedinečného, nýbrž „věčná“ skutečnost, psychologický symbol osvobozený od pojmu času. Totéž platí ještě jednou a v nejvyšším smyslu, o bohu tohoto typického symbolisty, o „království božím“, o „království nebeském“, o „dětech božích“. Nic není nekřesťanštějšího nežli církevní hrubosti o bohu osobním, o „království božím“, které přijde, o „království nebeském“ na onom světě, o „synu božím“, druhé osobě trojice. To všechno je – budiž mi prominut výraz – pěst na oko – ó na jaké oko! – evangelia: světodějný cynismus ve výsměchu symbolu…

 

Ale vždyť bije do očí, co bylo dotčeno znamením „otec“ a „syn“ – nikoli do každých očí, připouštím: slovem „syn“ je vyjádřen vstup do celkového citu zbožnění, objímajícího všechny věci (blaženství), slovem „otec“ tento cit sám, cit věčnosti, dokonalosti. – Stydím se připomínat, co udělala církev z tohoto symbolismu: nepostavila amfytrionskouhistorii na práh křesťanské „víry“? A nadto ještě dogma o „neposkvrněném početí“?…

 

Ale tím početí poskvrnila. – „Království nebeské“, toť stav srdce, – nikoli něco, co přijde „nad zemí“, nebo „po smrti“. Celý pojem přirozené smrti chybí v evangeliu: smrt není mostem, není přechodem, chybí, protože přísluší zcela jinému světu, pouze zdánlivému, užitečnému pouze k znamením. „Hodina smrti“ není křesťanský pojem, – není vůbec „hodiny“, času, fyzického života a jeho krizí pro učitele „radostného poselství“… „Království boží“ není ničím, co se očekává; nemá včerejška ani pozítřka, nepřijde za „tisíc let“, – je to zkušenost jednoho srdce; je všude, není nikde…

 

35.Tento „radostný posel“ zemřel, jak žil, jak učil – nikoli aby „vykoupil lidi“, nýbrž aby ukázal, jak se má žít. Je to praxe, již zanechal lidstvu: své počínání před soudci, před pochopy, před žalobci a utrhačstvím i výsměchem všeho druhu, – své počínání na kříži. Neklade odpor, nehájí svého práva, nečiní ani kroku, jenž by od něho odvrátil to nejhorší, ba více, provokuje to… A prosí, trpí, miluje s těmi, v těch, kteří mu zlé činí… Nebránit se, nechovat hněvu, nečinit odpovědným… Nýbrž ani zlému neodporovat, – milovat ho…

 

36. – Teprve my, my osvobodivší se duchové, máme předpoklad, abychom rozuměli něčemu, čemu neporozumělo devatenáct století, – oné poctivosti, jež se stala instinktem a vášní, jež vede válku proti „svaté lži“ ještě více než proti každé jiné lži… Lidé byli nevýslovně vzdáleni naší láskyplné a opatrné neutrality, oné kázně ducha, jíž se jediné umožňuje uhodnout tak cizí, tak jemné věci: usilovali v tom vždy s nestoudným sobectvím jen o svůj prospěch, vybudovali z protikladu evangelia církev…

 

Kdo by hledal znamení, že nějaké ironické božstvo má své prsty ve veliké hře světů, nalezl by nemalou oporu v obrovském otazníku, jenž se jmenuje křesťanství. Že lidstvo klečí na kolenou před opakem toho, co bylo původem, smyslem, právem evangelia, že svatořečilo pojmem „církve“ právě to, co „radostný posel“ cítil pod sebou, cítil za sebou – je marné hledat větší formu světodějné ironie – –

 

37.– Naše doba je hrda na svůj historický smysl: jak mohla uvěřit nesmyslu, že na počátku křesťanství stojí hrubá bajka divotvorecká a vykupitelská – a že všechno spirituální a symbolické je teprve pozdějším vývojem? Naopak: dějiny křesťanství – a to počínaje smrtí na kříži – jsou dějinami neporozumění, krok za krokem stále hrubšího, původnímu symbolismu. Každým rozšířením křesťanství na masy ještě širší, ještě surovější, jimž stále více chyběly předpoklady, z nichž se zrodilo, stávalo se nutnějším křesťanství vulgarizovat, barbarizovat, – spolykalo učení a rity všech podzemních kultů Římského impéria, spolykalo nesmysl chorého rozumu všech druhů.

Osud křesťanství je v nutnosti, že jeho víra sama se musila státi tak nemocnou, tak nízkou a vulgární, jak nemocné, nízké a vulgární byly potřeby, které jím měly být uspokojeny. Souhrn nemocného barbarství domohl se posléze moci v podobě církve, – církve, této formy zavilého nepřátelství ke každé poctivosti, ke každé výši duše, ke každé kázni ducha, ke každé svobodomyslné a dobrotivé lidskosti. – Křesťanské hodnoty – vznešené hodnoty: teprve my, my osvobodivší se duchové, obnovili jsme tento největší protiklad hodnot, jaký vůbec jest! – –

 

 

 

 

image_pdfScaricare PDFimage_printStampare testo
(Visited 37 times, 1 visits today)