GENEALOGIE MORÁLKY II

GENEALOGIE MORÁLKY

 

 

 

 

 

 

 

 

Schopenhauer s pohlavností zacházel opravdu jako s osobním nepřítelem (včetně jejího nástroje, ženy, toho „instrumentum diaboli“). Proto tedy zavrhuje filosof manželství včetně toho, co by ho k němu chtělo svádět, – manželství jako překážku a porážku na cestě za optimem.

 

Který velký filosof byl dosud ženat? Hérakleitos, Platón, Descartes, Spinoza, Leibniz, Kant, Schopenhauer – ti nebyli; ba nedokážeme si je jako ženaté ani představit. Ženatý filosof patří do komedie, taková je má věta: a ona známá výjimka, zlostný Sókratés, ten se asi oženil ironice, aby právě tuto větu dokázal.

 

Každý filosof by řekl to, co kdysi pronesl Buddha, když mu ohlásili narození syna: „Râhula se mi narodil, bylo mi pouto ukováno“ (Râhula tu znamená „malý démon“); pro každého svobodného ducha by musela nadejít hodinka zamyšlení, pakliže měl předtím hodinku bezmyšlenkovitou, tak jako nadešla kdysi témuž Buddhovi – „stísněný,“ myslel si pro sebe, „je život v domě, místě nečistém; svobodné je opustit dům.“ Asketický ideál ukazuje tolik mostů k nezávislosti, že se filosof při naslouchání příběhům těch odhodlaných, kteří jednoho dne řekli Ne vší nesvobodě a odešli do nějaké pouště, neubrání niternému jásotu a potlesku: filosof v takovém ideálu s úsměvem vítá optimum podmínek pro nejvyšší a nejsmělejší duchovnost, – on jím nepopírá „bytí“, naopak jím přitaká svému bytí, a to možná do té míry, že není dalek zavrženíhodného přání: pereat mundus, fiat philosophia, fiat philosophus, fiam!…

 

 Nepřítomnost nátlaku, vyrušování, hluku, obchodů, povinností, starostí; jasná hlava; tanec, skok a let myšlenek; dobrý vzduch, řídký, jasný, svobodný, suchý, jako je vzduch ve výšinách, v němž se všechno animální bytí zduchovňuje a dostává křídla; občasný styk s neškodným veselým zvířectvem a ptactvem, při pohledu na něž člověk pookřeje; – neboť my filosofové potřebujeme ze všeho nejvíc mít klid od jednoho: ode všeho „dneška“. Ctíme ticho, chlad, vznešenost, vzdálenost, minulost, vůbec vše, při pohledu nač se duše nemusí bránit a zahalovat, – něco, s čím můžeme hovořit a nebýt hlasití.

 

Tamto musí být například agitátor, to znamená dutá hlava, dutá nádoba: cokoli jen do ní vejde, vrátí se z ní tupé a dunivé, zatížené ozvěnou velké prázdnoty. Kdo myslí ve slovech, myslí jako řečník, a ne jako myslitel. Avšak duch, který je si sám sebou jist, mluví tiše; hledá skrytost, nechá na sebe čekat. Filosof se pozná podle toho, že se vyhýbá třem blýskavým a hlasitým věcem: slávě, knížatům a ženám. Požadují toho nakonec hodně málo, tihle filosofové, jejich heslem je: „Kdo vlastní, ten je vlastněn.“ A co se konečně týče „cudnosti“ filosofů, pak je tento druh ducha zjevně plodný jinde než v dětech; snad má jinde i pokračování svého jména, svou malou nesmrtelnost (ještě neskromněji se to mezi filosofy vyjadřovalo ve staré Indii: „K čemu potomstvo člověku, jehož duší je svět?“). Každý umělec ví, jak škodlivě ve stavech velkého duchovního vzepětí a příprav působí soulož.

 

Jistá askeze, tvrdá a radostná odříkavost té nejlepší vůle, patří k příznivým podmínkám nejvyšší duchovnosti, a právě tak k jejím nejpřirozenějším důsledkům.

Co jiného než hybris je celý ten náš dnešní postoj k přírodě, naše znásilňování přírody pomocí strojů a celé té nerozvážné vynalézavosti techniků a inženýrů; hybris je i náš postoj k nám samým, – protože se sebou provádíme experimenty, které bychom si nedovolili s žádným zvířetem.

Být nemocen je poučné, o tom nepochybujeme, ještě poučnější než být zdráv.

Pro zdravé jsou největším nebezpečím nemocní; silným hrozí nákaza nikoli od nejsilnějších, nýbrž od těch nejslabších. Ví se to?… Uvažujeme-li ve velkém, naprosto bychom si neměli přát zmenšit strach z člověka: neboť tento strach nutí silné lidi k tomu, aby byli silní, případně strašní.

Čeho je třeba se obávat, to není velký strach, nýbrž velký hnus z člověka; a právě tak velká soustrast s člověkem. Kdo má k čichání nejen nos, nýbrž i oči a uši, cítí takřka všude, kam jen dnes vstoupí, cosi jako atmosféru blázince, nemocnice. Nemocní jsou velkým nebezpečím pro člověka: nikoli zlí, nikoli „dravci“. Ti od samého počátku postižení, poražení, zlomení – ti to jsou, ti nejslabší nejvíce podrývají život mezi lidmi, nejnebezpečněji otravují a zpochybňují naši důvěru k životu, k člověku, k nám samým.

„Kéž bych byl někým jiným!“: avšak není naděje. Jsem, kdo jsem: jak bych mohl sobě samému uniknout?

Páchne tu vzduch tajnostmi a pletichami; neustále se tu spřádá síť zlovolných spiknutí, spiknutí trpících proti vydařeným a vítězným, pohled na vítězství zde probouzí nenávist. A té prolhanosti, jen aby nemuseli tuto nenávist jako nenávist přiznat! Na ctnost teď už vůbec mají patent, tito slabí a nevyléčitelně choří, o tom není pochyb. Nechybí mezi nimi ani ta nejodpornější odrůda ješitů, prolhané zrůdy, kterým se zachtělo představovat „krásné duše“, a dokonce snad svou pokaženou smyslnost, zabalenou do veršíků a jiných plenek, nosit na trh jako „ryzost srdce“: odrůda morálních onanistů a „sebeukáječů“.

Vyšší se nemá snížit v nástroj nižšího, pathos distance má na věky věků oddělovat i úlohy!

Jakési shromáždění a uspořádání chorých (– nejrozšířenějším názvem pro to je „církev“).

Silný a vydařený člověk tráví své zážitky (své činy, včetně zlých) jako tráví jídlo, i když musí polykat tuhá sousta.

Silní směřují právě tak přirozeně a nutně od sebe, jako slabí k sobě.

 

 Rozmrzelost ze sebe samého přehlušuje jedinec potěšením z rozkvětu obce.

 

Nejvlastnějším znakem moderních duší, moderních knih není lež, nýbrž vtělená nevinnost moralistické prolhanosti. Všechno, co se samo dnes cítí jako „dobrý člověk“, je naprosto neschopno postavit se k nějaké věci jinak než nepoctivě-prolhaně, propastně-prolhaně, ctnostně-prolhaně.

 

Ponaučení: který chytrý muž by dnes o sobě ještě napsal poctivé slovo? – musel by patřit k řádu svaté Šílenosti.

Jak jen toho někdo může tolik nadělat se svými drobnými nectnostmi, jako tihle zbožní človíčkové! Ani pes po tom neštěkne; natož pak bůh. Nakonec ještě chtějí „korunu věčného života“, všichni ti chudáci z provincie: ale k čemu? ale za co? dál už hnát neskromnost opravdu nelze.

Přísně vzato neexistuje vůbec žádná věda „bez předpokladů“, myšlenka takové vědy není myslitelná, je paralogická: vždy tu musí být nejprve nějaká filosofie, nějaká „víra“, aby z ní věda mohla čerpat směr, smysl, mez, metodu, právo na existenci. Pravdivý člověk, v tom opovážlivém a posledním smyslu, jak jej předpokládá víra ve vědu, přitaká jinému světu, než je svět života, přírody a historie; a pokud přitaká tomuto „jinému světu“, jakže? nemusí právě tím jeho protějšek, tento svět, náš svět – popírat?… Ale což jestli právě toto bude stále méně věrohodné, jestli se už nic neukáže jako božské, leda snad omyl, slepota, lež, – jestli se bůh sám ukáže jako naše nejdelší lež?

Instinkt nahrazen dialektikou, do tváří a gest vepsána vážnost (vážnost, tento nejnespornější znak obtížné látkové výměny, zápasícího, namáhavěji pracujícího života).

Parfém Renan, který již vysokou fistulkou svého pochvalného řečnění prozrazuje, čeho se mu nedostává, kde se mu toho nedostává, kde v tomto případě užila sudička svých krutých nůžek, ach! nadmíru chirurgicky!

Ta příroda, která býku dala roh, lvu χάσμ’ όδόντων,k čemu mně dala asi nohu?… Ke kopancům, u svatého Anakreonta! a nejen k útěku: k rozdupání zpráchnivělých lenošek, zbabělého rozjímačství, vilného eunušství ve vztahu k historii, laškování s asketickými ideály, impotence vydávající se pokrytecky za spravedlnost!

Všechny velké věci hubí sebe samy, zanikají aktem sebezrušení: tak tomu chce zákon života, zákon nutného „sebepřekonávání“ obsažený v podstatě života.

 

 

 

 

 

image_pdfScaricare PDFimage_printStampare testo
(Visited 65 times, 1 visits today)