JSEM TAKÉ NIHILISTA

NOVATORE

I.
Jsem individualista, protože jsem anarchista, a anarchista jsem proto, že jsem nihilista. Nihilismu však rozumím také ve svém vlastním pojetí. Je mi jedno, zdali je Nordický, či Orientální nebo jestli je, či není historický, politický, prakticky tradiční nebo teoretický, filosofický, spirituální či intelektuální. Nazývám se nihilistou, protože vím, že nihilismus znamená negaci. Negaci každé společnosti, každého kultu, každého pravidla a každého náboženství. Netoužím ale po Nirváně o nic míň, než po Schopenhauerově zoufalství a bezmocném pesimismu, který je ještě horší než násilné vzdání se samotného života. Můj pesimismus je entuziastický a dionýzovský jako plamen, který zažehl můj živý a nespoutaný oheň, který zesměšňuje jakékoliv teoretické, vědecké nebo morální vězení. A pokud se nazývám individualistickým anarchistou, ikonoklastou a nihilistou, je to zejména proto, že věřím, že v těchto adjektivech je nejvyšší a nejúplnější vyjádření mé svéhlavé a lehkomyslné individuality, která se chce rozšiřovat jako rozbouřená řeka, která smetává hráze a ploty, dokud nenarazí do žulového kamene, který ji roztříští a rozhrne stranou. Nezříkám se života. Já jej velebím a opěvuji.

II.
Každý, kdo odmítá život, protože cítí, že není ničím jiným než bolestí a utrpením a který přitom v sobě nenajde hrdinnou odvahu k sebevraždě je podle mého názoru groteskní pozér a bezradná osobnost. Stejně jako je žalostnou a podřadnou bytostí ten, kdo věří, že posvátný strom štěstí je zvrácenou rostlinou, na kterou budou smět vyšplhat více či méně v blízké budoucnosti kdejaké opice a poté se onen stín bolesti rozplyne pod oslňujícím ohňostrojem pravého Dobra…

III.
Život podle mě není ani dobrý, ani špatný. Není ani ideou, ani teorií. Život je realitou a realitou života je válka. Pro toho, kdo se narodil jako válečník, je život fontánou radosti, pro ostatní je pouze fontánou ponížení a utrpení. Již dlouho od života neočekávám bezstarostnou radost.

Nemohl mi ji dát, a i kdyby, tak už bych stejně nevěděl, co s ní teď dělat, když je mé dospívání minulostí… Místo toho mi dal perverzní potěšení z bitvy, která mi dává truchlivé záchvaty porážky a rozkošné záchvěvy vítězství. Poraženým v blátě nebo vítězem na výsluní zpívám životu a miluji ho! Pro mou rebelující duši není žádného odpočinku než války, stejně jako není většího štěstí pro mou tuláckou, negující mysl, než nepotlačovaná schopnost žít a radost se. Každá má porážka mi jen připravuje symfonickou předehru k novému vítězství.

IV.
Ode dne, kdy jsem přišel na světlo – díky náhodné shodně okolností, kterou se nehodlám právě zabývat – si s sebou nesu své vlastní Dobro a Zlo. To znamená, že má radost a mé utrpení ve mně byly již v embryu. Obojí se postupem času vyvíjelo společně se mnou. Čím intenzivněji jsem cítil radost, tím hlouběji jsem rozuměl smutku. Nemůžete potlačit jedno, aniž byste nepotlačili to druhé. Nyní jsem rozbil dveře a odhalil hádanku Sfingy. Radost a smutek jsou pouze dva nápoje, kterými se život vesele opíjí. Takže není pravda, že život je bídnou a děsivou pouští, na které již dávno nekvete žádná květina, ani nedozrává žádný plod. A ani ten nejmocnější ze všech smutků, ten, který dohání silného člověka k vědomému a tragickému otřesení své vlastní individuality, je pouze rázným projevem umění a krásy. A tím se vracím zpět k rozšířenému lidskému proudu s jeho oslnivými paprsky zločinu, které ničí a smetávají všechny krystalizované reality omezeného světa většiny, aby daly povstat ideálnímu plamenu a rozptýlili jej v nekonečný oheň nového.

V.
Revolta svobodného jedince proti smutku je pouze intimní vášnivou touhou po intenzivnější a větší radosti. Větší radost se však může člověku ukázat pouze v zrcadle nejhlubšího smutku, které se s radostí spojuje v bizarním objetí. A právě z tohoto ohromného a plodného objetí září úsměv silného jedince, jak uprostřed bitvy zpívá nejhřmotnější hymnu života. Hymnu utkanou z opovržení a pohrdání, z vůle a síly. Hymnu, která víří a pulzuje ve slunečním světle, jako když dopadá do hrobů. Hymnu, která oživuje nicotu a plní ji zvukem. Přes Sokratovu zotročenou duši, která stoicky přijímala smrt a přes Diogenovu svobodnou duši, která cynicky přijímala život, roste triumfální duha, na níž tančí svatokrádežní ničitelé nových fantomů, všichni ti radikální ničitelé každého morálního světa. Je to svobodný jedinec, kdo tančí na vrcholu mezi přenádhernou září slunce. A když se vzedmou těžké mraky ponuré temnoty z bažinatých propastí, aby mu zakryly výhled a postavily se mu do cesty, on prorazí si cestu výstřely ze svého Brownigu nebo je zastaví plameny své dominantní fantazie, které je donutí podvolit se v poníženém otroctví u jeho nohou. Ale pouze ten, kdo zná a praktikuje ikonoklastické běsnění destrukce, může ovládnout radost zrozenou ze svobody, v té jedinečné svobodě zúrodněné smutkem. Stavím se proti realitě vnějšího světa pro triumf reality mého vnitřního světa. Odmítám společnost pro triumf svého já. Odmítám stabilitu každého pravidla, každého zvyku a každé morálky, abych potvrdil každý svéhlavý instinkt, všechny svobodné emoce a všechny vášně a fantazie. Vysmívám se každé povinnosti a také každému právu, mohu si svobodně prozpěvovat. Opovrhují budoucností, abych trpěl. Místo toho si užívám své dobré a své zlé teď, v tomto přítomném okamžiku. Opovrhuji humanitou, protože to není má humanita. Nenávidím tyrany a hnusí se mi otroci. Nechci a nepodporuji solidaritu, protože jsem přesvědčen, že tvoří nové okovy, a protože tak jako Ibsen věřím, že ten nejosamělejší je i ten nejsilnější. Toto je můj nihilismus. Život pro mě není ničím jiným než heroickou básní radosti a zvrácenosti psanou krvácejícíma rukama smutku a bolesti nebo tragický sen umění a krásy!

Preso da

 

image_pdfScaricare PDFimage_printStampare testo
(Visited 110 times, 1 visits today)